Vlci

---

Vlk obecný [Canis lupus]

Základní informace

Vlk je největším zástupcem divoce žijících psovitých šelem a jen několik plemen domácích psů dosahuje jejich velikosti nebo větší. V jediném druhu Canis lupus obývají téměř celou severní polokouli čímž se řadí k druhu s jedním z největších rozšíření. Dříve se celkem běžně vyskytovali i v mírném pásmu, ale vlivem expanze člověka byl vytlačen do severských oblastí či špatně přístupných, málo osídlených končin.
K blízkým příbuzným patří kojoti Canis latrans a šakalové Canis aureus.

Vývoj

První masožravec se na zemi objevil před 100 – 120 mil. lety. Později se na severní polokouli objevil další, dokonalejší, masožravec - Creodont. Asi před 55 mil. lety se objevil masožravec s částečně vyvinutými řezáky. Během následujících 10 mil. let (v paleocénu) se z něj vyvinulo několik poddruhů, z nichž všechny kromě Miacise vyhynuly.

Miacis patří do rodu Micidae, ze kterého se vyvinuly všechny současné rody masožravců. Vypadal jako dlouhá vydra a narozdíl od vlků byl ploskochodec. Měl pět prstů, částečně zatáhnutelné drápy, protistojné palce na předních nohách a dlouhý tenký ocas. Měl chrup masožravce a malý mozek, ale byl chytřejší než ostatní šelmy žijící v té době. Žil v lese a mohl spát na stromech.

V období před 20 – 30 mil. lety se oddělil vývoj šelem psovitých a medvědovitých. Předchůdce psovitých šelem Cynodictis měl již stejný počet zubů jako vlk. Měl krátké nohy a byl o hodně menší než vlk. Jeho tělo bylo dlouhé a pružné jako tělo lasice.

Během následujících 15 mil. let se oddělil vývoj mývalovitých.

Mezi tím, před 15 – 30 mil. lety, se tělesná stavba začala přibližovat dnešním vlkům. Tento proces začal u druhu Cynodictus, pokračoval přes druh Cynodesmus a Tomarctus. Končetiny se začali prodlužovat, chodidla se také prodlužovala a stala se kompaktnějšími. Pátý prst začal být nepotřebný a postupně zakrňoval. Ocas se začal zkracovat a celkové proporce se začali přibližovat vlkům.

Před 15 mil. lety se oddělil vývoj vlka a lišek. Zatímco velikost lišek se moc nezměnila, vlci byli stále větší a větší.

Před 1 – 2 mil. lety vlk vypadal zhruba stejně jako dnes. V pleistocénu, před 1 mil. let, se objevil Canis sp., který měl větší mozek a delší čumák než jeho předchůdci. Canis sp. byl lépe uzpůsoben k běhu a pravděpodobně měl vyvinutou primitivní sociální strukturu a kooperativní techniky lovu. Z něho se vyvinul nejdříve Canis dirus a poté Canis lupus - trochu menší živočich s vyšším čelem a mnohem vyspělejšími sociálními projevy. Ten byl také pravděpodobně předkem psa domácího Canis familiaris - prvního velkého živočicha který žil s člověkem.

Anatomie

Vzhled / velikost

Vlk je největším zástupcem psovitých šelem, váží 35 až 52 kg. Je dlouhý 150 až 190 cm a vysoký 65 až 80 cm. Samice jsou menší - váží zhruba o 25 % méně než samci. Mezi různými poddruhy vlka jsou velké rozdíly v hmotnosti i ve velikosti. Například červený vlk Canis rufus žijící na dolním toku Mississippi může vážit jen pouhých 15 kg.
Vlci v zásadě splňují Bergmannovo pravidlo, čili vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižních oblastí. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je arktický vlk Canis Lupus Arctos který je, i přes to že žije severněji, drobnější než vlci žijící na severu Kanady a Aljašky. Na velikost má také vliv hojnost kořisti v oblasti kde žijí. Logicky čím více kořisti, tím větší vlci vyrostou. Plné velikosti vlk dosáhne ve věku okolo 1 roku.
Mezi různými poddruhy jsou rozdíly nejen v hmotnosti, ale i zbarvení srsti.

Rozdíl mezi vlkem a psem je celkem patrný. Ty nejmarkantnější rozdílové znaky jsou uvedeny níže.

Vlk se od svého příbuzného, psa domácího Canis familiaris (velkých hubených plemen) liší v několika rysech. Má břicho jakoby zatažené dovnitř. Má štíhlejší a delší nohy. Rovný nezkosený hřbet. Krátké uši trojúhelníkového tvaru. Má mohutnější hlavu a šikmo posazené žluté až jantarové oči.
Výrazným rozdílovým prvkem je ocas. Vlk ho v klidovém stavu nosí volně svěšený dolů, na rozdíl od psa, který ho má více či méně vztyčený. Vlčí ocas je také hustší. Psí ocas bývá často zakroucený.
Pes má oproti stejně velkému vlku až o 30 % menší hmotnost mozku.

Barva / srst, kožešina

Barva, délka a hustota srsti je u vlků velmi variabilní. Barva se pohybuje od žlutavé až po rezavě hnědou na zádech a bílou až bílošedou na břiše, nejčastěji však bývá v odstínech šedé. Ve smečce můžeme pozorovat různé zbarvení vlků, od šedé až po černou nebo hnědou. I vlčata z jednoho vrhu mohou být různého zbarvení. Stínování je patrné na kožichu všech vlků a tvoří specifický vzor s rozlišovací funkcí. Tmavší srst tvoří pruh okolo celého krku a táhne se přes záda až na konec ocasu, kde splývá s tmavšími chlupy. Na hlavě tvoří tmavší srst okolo očí a uší charakteristickou masku.
Stínování není však náhodné - tvoří specifický vzor s rozlišovací funkcí. Tmavší (u černých vlků světlejší) srst tvoří pruh okolo celého krku a táhne se přes záda až na konec ocasu, kde splývá s tmavšími chlupy. Spodní strana ocasu, vnitřní strany nohou, břicho, boky a spodní strana čumáku jsou většinou světlé (u světlých jedinců samozřejmě tmavé). Na hlavě tmavší srst okolo očí a uší tvoří charakteristickou masku. Konec ocasu je většinou tmavý s bílými chlupy na špičce a tmavou skvrnou na vrchní straně, vyznačující umístění pachové žlázy.
Stínováním srsti jsou zvýrazňovány postoje těla a výrazy tváře které vlk používá ke komunikaci.
Srst většinou odpovídá podnebí, ve kterém vlk žije. Barva srsti se mění i v průběhu roku v závislosti na právě probíhajícím ročním období.

Vlčí kožešina se skládá ze dvou vrstev. Spodní vrstva se nazývá podsada a je jemná, hustá a má světlou barvu. Vrchní krycí vrstva je složena z dlouhých pesíků a má za úkol odvádět vodu a udržovat tak spodní vrstvu suchou. Srst vyrůstá ve shlucích obsahujících několik podsadových chlupů a jeden pesík. Tyto shluky jsou uspořádány do skupin po třech a tvoří přímku. Pesík z prostředního shluku je většinou hrubší než pesíky z okrajových shluků.
Shluky chlupů se sklání do různých směrů podle jejich umístění. Na hřbetě směřují směrem od hlavy k ocasu a od středu zad k bokům. Na spodní straně je struktura trochu komplikovanější (viz obrázek). Vlci, stejně jako ostatní psovité šelmy, mají speciální postavitelné chlupy rostoucí okolo páteře od krku k zadní části ramen. Naježení těchto chlupů signalizuje hrozbu nebo strach.
Většina podsady a část krycí srsti na jaře vypadá a opět naroste až na podzim. Nejhustší a nejdelší srst je na plecích. Krycí srst zde může být dlouhá až deset centimetrů. Naopak nejkratší je srst na nohou a hlavě. Vlci v teplejších oblastech mají kratší pesíky a řidší podsadu.
Vlčí kožešina izoluje mnohem lépe než kožešina psa a neusazuje se na ní led. Navíc v extrémní zimě může vlk snížit průtok krve v blízkosti povrchu kůže, což mu umožňuje přežít i při teplotě pod -40 °C. Schopnost regulovat vlastní tělesnou teplotu mu pomáhá přežít v rozličných podnebných pásech a v oblastech s velkými výkyvy teplot.

Chrup

Vlci mají, stejně jako ostatní psovité šelmy, celkem 42 zubů: 20 v horní čelisti a 22 v dolní. Vlčí tesáky mohou být dlouhé až 6,25 cm. Jsou ostré a lehce zakroucené, čímž umožňují pevné uchopení kořisti. Řezáky jsou také velmi ostré a umožňují vlkovi ukusovat z kořisti velké kusy masa.

Vzorec vlčího chrupu je:
3.1.4.2.
3.1.4.3.

Vlk dokáže svými čelistmi vyvinout tlak až 100 kg na centimetr čtvereční (dvakrát více než německý ovčák), což mu dovoluje rozkousávat i velké kosti.

Vlčí smysly

Nejlépe vyvinutými smysly vlka jsou čich a sluch.

Čich

Čich je asi milionkrát lepší než u člověka. Čichová tkáň vlka zabírá plochu 14 x větší než čichová tkáň člověka a obsahuje asi 200 mil. smyslových buněk, zatímco lidská pouze 5 mil. Kořist dokáže ucítit na vzdálenost až tří kilometrů.

Sluch

Vlci mají velké ušní boltce, které mohou ovládat pomocí sedmnácti svalů, což jim umožňuj snadno zachycovat a zaměřovat zdroj zvuku. Vlci slyší až do frekvence 250 Hz zhruba stejně jako člověk, ovšem se zvyšující frekvencí se zlepšuje i jejich sluch. Jsou schopni vnímat zvuk až do frekvence 100 kHz (člověk pouze do 22 kHz). Dokáží také uzavřít vnitřní ucho tak, aby od okolního hluku oddělily ty zvuky, na které se chtějí zaměřit. Umějí lokalizovat pohyb pod sněhovou pokrývkou či zvuky v lese na velkou vzdálenost

Zrak

Zrak vlka je ve srovnání s ostatními smyslu spíš průměrný. Jejich zrak je uzpůsoben k zachycení siluety či pohyb objektu. Nehybné objekty však snadno přehlédne. Vlci nevidí v celém barevném spektru jako člověk, pravděpodobně jsou schopni v malé míře vnímat i barvy. Omezené barevné vidění umožňuje vlkům lepší vidění za šera či tmy než je tomu u člověka.

Hmat

Ve srovnání s člověkem se jedné o nejméně vyvinutý smysl.

Nesmyslové schopnosti

Vlci jsou schopni stejně jako psi, kočky či další zástupci živočišné říše, reagovat na různé vibrace, které je s několikadenním předstihem upozorní na blížící se zemětřesení. V rámci živočišné říše se nejedná o nic výjimečného.
Několik pozorovatelů také potvrdilo schopnost komunikace v rámci vlčí smečky, která se projevuje náhlým synchronním zaujetím pro stejnou věc bez jakéhokoliv zaznamenatelného vnějšího projevu. Tuto schopnost mimoverbální komunikace nelze prokázat žádným měřením. Připuštění takové hypotézy by bylo jednou z možností, jak vysvětlil schopnost vlčí smečky koordinovat svůj lov, kdy má každý jedinec svůj úkol, který začne plnit v určitý okamžik.

Vlčí komunikace

Vytí

Vytí je zřejmě nejznámější způsob vlčí komunikace. Většinou se ho zúčastňuje celá smečka a může být v mrazivých dnech slyšet na vzdálenost větší než 16 Km. Vlci vyjí z mnoha důvodů. Nejběžnější je vytí před nebo naopak po lovu, které slouží ke shromáždění jednotlivých členů smečky. Často vlci vyjí i po lovu i v případě, že již celá smečka pohromadě.
Dalším důvodem je vyvolání poplachu, které upozorní smečku na nebezpečí (hlavně v blízkosti doupěte).
Vlci se vytím vzájemně lokalizují. Smečka se na svých poměrně rozsáhlých teritoriích nepohybuje vždy pohromadě. Tímto způsobem si dávají o sobě vědět. Vlci se podle vytí, které je pro každého vlka specifické, vzájemně poznají a je možné, že se touto komunikací ujišťují o tom, že jsou jednotliví členové v pořádku.
Vlci také vyjí ze žalu (např. kvůli smrti svého partnera). Takové vytí má mnohdy jinou podobu, než vytí komunikační. A dnes můžeme i bez nařčení z antropomorfizmu říct, že je projevem smutku se vším všudy co prožívá člověk při ztrátě svého blízkého.
Důležitým důvodem proč vlci vyjí je komunikace mezi různými smečkami. Vlci mezi vytím vždy nechávají přestávky dlouhé 20 – 30 minut, což umožňuje jiným smečkám poslouchat ostatní. Bez této prodlevy, bylo by pro ostatní smečky těžké zjistit, kolik dalších smeček se v oblasti nachází. Jedinečný charakter vytí každého jedince poskytuje ostatním smečkám informaci o její velikosti.

Velmi rozšířený je názor, že vlci vyjí na měsíc.
Ale jedná se jen o romantickou představu. Měsíc má pro vlka pravděpodobně stejný význam jako pro lidského pozorovatele. Většina lidí neodolá a pozoruje měsíc v úplňku a stejně tak vlk může z čiré radosti výt na měsíc. Nebylo žádným pozorováním dokázáno, že by vlci o úplňku vyli více než kdy jindy. A zcela určitě odolají lákání měsíce k radostnému vytí, pokud se pohybují na cizím území.

Vlci vyjí během celého dne, ale nejčastěji večer nebo brzy ráno. Vytí je častější v zimních měsících, v období páření a rozmnožování. V květnu a červnu vyjí méně často než po zbytek roku. V tomto období jsou totiž ve smečce mladá štěňata, která jsou velmi zranitelná. Proto se smečka snaží neprozradit místo svého pobytu, aby štěňata neohrozili predátoři jako medvěd, puma či jiná šelma.

Vlčí vytí může obsahovat až 12 různých harmonických tónů. Když vyje několik vlků dohromady, může se zdát, že jich je více, než kolik jich ve skutečnosti je. Vlci vyjí většinou ve stoje, ale mohou při tom i sedět nebo ležet.

Další hlasové projevy

Kromě vytí mohou vlci kňučet, vrčet a štěkat. Obzvláště mladá štěňata a podřízení jedinci často kňučí.
Vlci štěkají málokdy a je to taková kombinace psího krátkého štěknutí a zvuku, který se podobá hlasitému odfrknutí. Neštěkají tedy souvisle jako psi. Štěknutí většinou bývá varovný signál pro ostatní členy smečky. Štěkají také při hře.
Vrčení většinou souvisí s potyčkami a vyjadřuje výhružku anebo domáhání se svých práv v rámci hierarchie. Mláďata často vrčí při hraní. Jiný význam má stupňované vrčení začínající kňučením. To většinou vyústí v ve fyzickou konfrontaci rivala.
Dalším zajímavým zvukem je kňučení a stupňované pištění. Tyto zvuky jsou spojené s vítáním, krmením mláďat, hrou a jinými situacemi úzkosti, zvědavosti a prosení.

Vizuální komunikace a sociální chování

Většina vizuální komunikace vlků je používána ke zdůraznění vlastního postavení nebo akceptování vyššího postavení jiného člena smečky. To pomáhá udržovat smečku stabilní a předcházet konfliktům. I přes to však konflikty občas vznikají. Konflikty nejčastěji vznikají mezi kandidáty na pozici alfy, když alfa zemře. Hodně konfliktů také vzniká v době rozmnožování.

Vlci používají mnoho způsobů jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Vlka, který má vyšší postavení, lze poznat podle polohy jeho ocasu. Alfa obvykle nosí ocas zdvižený, zatímco podřízení jedinci je nosí svisle dolů. Vlci na nejnižších pozicích nosí ocas kolmo k zemi nebo stočený pod sebou. Podřízení často schovávají ocas mezi nohy, když se přiblíží alfa, čímž uznávají jeho nadřazenost. Z pozice ohonu je možné vypozorovat, jakou má vlk náladu. Když je sebejistý, drží ocas nahoře, když je vystrašený, má ocas naopak skroucený pod sebou. Pokud se vlk chystá zaútočit, jeho ocas je ve vodorovné poloze. Nejběžnější poloha ocasu je kolmo dolů.

Také poloha uší vyjadřuje pozici v hierarchii nebo náladu vlka. Alfa má vždy uši vzpřímené, zatímco níže postavení jedinci mají většinou uši přitisknuté k hlavě, zvláště když se přiblíží alfa. Když je vlk smutný nebo vystrašený, má uši přitisknuté k hlavě a když je naopak šťastný nebo sebejistý, má uši vzpřímené. Když hrozí jinému vlkovi, jeho uši směřují dopředu.

K určení postavení ve smečce může být nápomocen také stav srsti. Podřízený vlk má většinou srst hladkou, pokud se srst alfa jedince naježí. Naježená srst znamená hrozbu nebo strach.

Vlci používají také spoustu jiných způsobů, jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Níže postavení jedinci vždy zdraví alfu tím, že se přikrčí k zemi, sklopí uši a zlehka mu olíznou čenich. Toto chování je velmi podobné chování mladých štěňat, žebrajících o potravu.

Když se setká alfa samec s níže postaveným samcem, zůstává vzpřímeně a nehybně stát a upřeně se na něj dívá. Jeho ocas je vodorovně a s hřbetem tvoří jednu linii. Podřízený jedinec se většinou přikrčí, přičemž má ocas svisle dolu, pomalu se otočí od alfy, odvrátí zrak a sklopí uši. Při vážnějším střetnutí zatáhne koutky úst, čímž odhalí svoje zuby (výraz podřízenosti), šikmo natočí hlavu a dívá se na alfu. Tomu se říká pasivní podřízenost. Někdy se podřízený jedinec snaží alfa jedinci olíznout pysky, což je aktivní podřízenost.

Snaží-li se podřízený vlk bránit autoritě alfy, alfa se snaží si svoji autoritu prosadit. Často mu k tomu stačí pouze přísný pohled. Vlci se na sebe totiž dívají z očí do očí, pouze když prosazují svou autoritu, nebo hrozí jinému vlkovi. Pokud pohled nestačí, alfa vycení zuby a začne vrčet. Když se chce na podřízeného vrhnout, přikrčí se k zemi. Dominantní jedinec také může pro prosazení své autority přidržet čenich podřízeného nebo položit svou přední packu okolo jeho ramen. Je-li níže postavený vlk připraven uznat jeho autoritu, lehne si na zem a otočí se na záda. Výše postavený jedinec tento akt bere jako omluvu.

Gestikulaci a detaily postoje zvýrazňuje výrazná kresba srsti. Tmavý vrchol ocasu tvoří kontrast zvyšující viditelnost a naznačuje, kde se nachází třesoucí se ocas (znak vzrušení). Černé rty zase kontrastují s bílými chlupy na čenichu a dolní čelisti. Na tváři je zvýrazněna především oblast okolí očí. Uši jsou pro zlepšení viditelnosti ohraničeny tmavými chlupy a vyplněny světlými.

---

Zdroje informací:

David L. Mech: The Wolf / The Ecology and Behavior of an Endangered Species
David L. Mech: Arktický vlk / Deset let se smečkou
Robert H. Busch: The Wolf Almanac
Barry Holstun Lopez: Of Wolves and Men
en.wikipedia.org/wiki/Gray_wolf
www.vlci.info
www.priroda.cz
selmy.ursus.cz
www.nationalgeographic.com
www.selmy.cz